Na koloběžce napříč Anglií. Legendární trasa JOGLE za 16 dní. Zní to nemožně?

Josh Parsons je dobrodruh tělem i duší. Miluje výzvy, cestování a všechno, co ho dostane ven – do přírody, na cesty, do neznáma. Své výpravy si pečlivě dokumentuje, sdílí praktické tipy na trasy i vybavení a hlavně: dívá se na svět s otevřenou myslí a chutí objevovat.
V minulosti projel Velkou Británii na kole, ale tentokrát se rozhodl pro úplně jiný přístup. Na koloběžce prakticky nikdy nejezdil – a právě proto je jeho rozhodnutí a celá cesta o to působivější. Šestnáct dní, stovky mil, déšť, vítr, kopce i chvíle pochybností a veliká únava. A nakonec i cíl. Trasa, kterou Josh zvolil, je obecně známá jako JOGLE, tzn. z John O'Groats do Land's End. Trasa, která nabízí to nejlepší, co může Velká Británie nabídnout. 

Celé Joshovo putování si můžete pustit ve videu, nebo se začíst do jeho vlastního vyprávění. Níže najdete jeho autentický pohled na cestu, kterou projel Anglií křížem krážem – jeden odraz za druhým.

950 mil (1 530 km) na koloběžce: moje epická cesta napříč Británií

Na dobrodružstvích poháněných vlastní silou je něco, co mě dokáže doopravdy probudit k životu. A tak jsem se jednoho dne ocitl v John O’Groats ve Skotsku, s Land’s End vzdáleným 950 mil, a rozhodl se pokusit o něco, co bylo jedinečné především pro mě samotného: projet celou délku Velké Británie na obyčejné koloběžce. Bez baterie, bez motoru – jen jeden odraz za druhým.

Abych to uvedl na pravou míru: před touto cestou jsem na té koloběžce – Yedoo Trexx Disc – jel pouze dvakrát. Dohromady možná pět mil. Navíc večer před startem jsem si „odkoloběžkoval“ ještě dvacet mil z Thursa do John O’Groats, abych se vůbec dostal na startovní čáru. Právě tehdy jsem se zhluboka nadechl a řekl si: „Tohle bude jedno velké a dlouhé dobrodružství.“ Nohy jsem měl unavené už teď.

Ale jakmile jsem stál u toho ikonického ukazatele na samém severu Skotska, nebylo cesty zpět.

První odraz: učím se na koloběžce za pochodu

První den začal přesně tak, jak bych si to nepřál: do kopce a rovnou proti větru. Když jsem se odrazil z John O’Groats, probleskla mi hlavou myšlenka, že tohle bude opravdu hodně dlouhé dobrodružství. Dokonce jsem si začal klást otázku, jestli jsem si neukousl větší sousto, než dokážu spolknout.

Po třiceti mílích jsem měl lýtka úplně na odpis a velmi rychle jsem zjistil, že jízda na koloběžce je zatraceně žíznivá záležitost. Naštěstí je ve Skotsku vody víc než dost – potoky a řeky jsou tu skoro všude.

Přede mnou se rozprostírala Flow Country, největší rašeliniště typu blanket bog v Evropě. Na kole se tahle krajina zdá obrovská. Na koloběžce, bez zkušeností a bez rychlosti, která by vás nesla vpřed, působí úplně jinak. Každý jednotlivý odraz byl titěrný v porovnání s tou nekonečnou krajinou kolem. Štěrkové cesty se táhly donekonečna a bylo na tom něco zároveň krásného i pokořujícího – ten pocit, jak strašně malý jsem v tom prostoru byl.

Na konci prvního dne jsem měl za sebou 60 mil. Déšť se spustil naplno, kapky byly velké jako golfové míčky. Někdo mi nabídl odvoz, ale to nepřipadalo v úvahu. Přijel jsem sem proto, abych si celých 950 mil odtlačil sám – a přesně to jsem měl v úmyslu udělat.

Naštěstí se mi ten večer podařilo najít malou rybářskou chatku, kde jsem se mohl schovat před deštěm. Ten nepolevil celou noc.

Hledání vlastního rytmu

Druhý den přinesl bolavé nohy a uvědomění, že moje tělo se bude muset přizpůsobit – a to rychle. Po propršené noci jsem se ale probudil do dne, kdy se slunce konečně rozhodlo ukázat, a já mohl na vlastní kůži zažít, jak nádherné dokážou být skotské vysočiny.

Tlačit koloběžku do prudkých stoupání bylo neskutečně náročné, ale pokaždé, když jsem se vyšplhal na vrchol a přede mnou se otevřely míle sjezdu, stálo to za to. Letět na koloběžce třicítkou byl opravdový adrenalin – srdce mi bušilo jako o závod.

Když jsem dorazil k pobřeží a začal objevovat tiché lesní stezky v okolí jezera Loch Fleet, mysl i tělo se začaly dostávat do souladu s koloběžkou. Začal jsem se do toho dostávat. Rytmus odrazů byl přirozenější a já jsem postupně chápal ten zvláštní, jedinečný způsob, jakým se koloběžka pohybuje krajinou.

A pak dorazila bouře Amy.

Boj s bouří

O blížící se bouři jsem už něco zaslechl, ale jediné, co jsem mohl dělat, bylo dál se odrážet. Většinu dne to ještě šlo, jenže pak se spustil déšť – právě ve chvíli, kdy jsem zamířil do strmých skotských lesů. Terén byl prudký a postup pomalý, takže jsem hodně času spíš chodil než jel.

Mokré kameny téměř znemožňovaly přenést jakoukoli sílu do odrazu, podrážky mi na skalnatém podkladu neustále klouzaly. Když se v dešti konečně objevila krátká pauza, rychle jsem postavil stan, svlékl promočené oblečení a na noc se zachumlal do spacáku.

Tu noc jsem poslouchal, jak vítr kvílí v korunách stromů, větve praskají a s rachotem padají všude kolem mého stanu. Když přišlo ráno, následky byly patrné na každém kroku: popadané stromy, trosky a nepořádek rozházený po silnicích.

Potřeboval jsem pokračovat dál, ale vítr a déšť do mě bušily tak nemilosrdně, že jsem po pouhých deseti mílích musel zalézt do hotelu a bouři prostě přečkat.

Nabírám tempo směrem k Inverness

Po nejhorší části bouře, kterou jsem přečkal v úkrytu, jsem se cítil svěží a připravený vyrazit dál – směrem k Inverness. Most Kessock Bridge na mě vždycky působí, jako by člověk vstupoval do jiné části země, a ten den to platilo dvojnásob. Pohled na Inverness byl jako vždy vítanou úlevou: dorazil jsem do hlavního města Vysočiny.

Kopce byly všude kolem a většina terénu znamenala, že jsem dnes bojoval s gravitací prakticky po celou dobu. Připomínek nedávné bouře bylo taky víc než dost – popadané stromy lemovaly cestu.

Pak jsem se ale vydal směrem ke Cairngorms. Než jsem se tam dostal, čekala mě ještě jedna výzva: naučit se projet drsné úzké stezky. Na koloběžce to byla pořádná lekce. Neměl jsem nejmenší tušení, co vlastně dělám – a právě proto to byla nečekaně obrovská zábava. Jen já, koloběžka a trail.

Na konci dne jsem dorazil do Cairngorms ve skvělém čase a podařilo se mi najít perfektní místo na nocleh. Tenhle den jsem potřeboval. Potřeboval jsem hladký, klidný den – protože zítra mě čekala pořádná výzva: vydat se na koloběžce k nejvyššímu bodu celé téhle 950mílové cesty.

Výzva v Cairngorms

Cairngorms patří k nejdivočejším a nejkrásnějším krajinám Skotska – ale projíždět tudy na koloběžce působilo úplně nepatřičně. Čím výš jsem stoupal, tím pomalejší byl můj postup. A čím výš jsem byl, tím víc se mě vítr snažil zatlačit zpátky. Hory po obou stranách fungovaly jako trychtýř a hnaly vítr přímo proti mně.

Upřímně jsem přemýšlel, jestli tudy někdy předtím projela nějaká koloběžka. Cyklisté a pěší turisté – jasně. Ale koloběžka? Tím si nejsem tak jistý. Právě to ale dělalo celý zážitek výjimečným. Jeden odraz za druhým přináší naprosto jedinečný způsob, jak poznat tuhle úžasnou krajinu.

Odraz za odrazem, jedna kamenitá stezka za druhou, jsem se nakonec dostal k nejvyššímu bodu celé téhle cesty. A po krátké pěší procházce a projížďce kolem jezera jsem si mohl zbytek dne konečně užít z kopce. Poprvé během celé výpravy jsem měl před sebou snadné míle.

Překročení hranice

Konečně jsem dorazil na hranici mezi Skotskem a Anglií. Byl to osmý den cesty – milník, na který jsem myslel už od samotného začátku. Skotsko na mapě vypadá mnohem menší, než jaké ve skutečnosti je. Těsně před hranicí mě navíc překvapil cizí člověk dárkem na rozloučenou: limitovanou edicí IRN-Bru. Pro ty, kdo to neznají – je to skotská specialita. Hodně sladký, cukrový pomerančový nápoj, u kterého vlastně nikdo pořádně neví, co v něm je.

Po překročení hranice mě nejvíc překvapilo, jak výrazně se moje jízda na koloběžce zefektivnila. Tělo si zvyklo. Každý odraz byl příjemný. Střídání nohou působilo naprosto přirozeně. S přibývajícími mílemi jsem byl rychlejší a silnější. A teď jsem byl zpátky v Anglii – což znamenalo jediné: byl jsem velmi blízko polovině celé cesty.

Přichází polovina cesty

Po devíti dnech a více než čtyřech stech mílích jsem poprvé píchnul. A ze všech možných dnů se to muselo stát právě ve chvíli, kdy jsem se cítil zpomalený a bolest těla mě začínala dohánět. Duši jsem zalepil rychle a mohl pokračovat dál, ale devátý den byl rozhodně první, kdy mi nebylo úplně dobře. Nad hlavou se mi držel velký, těžký mrak.

Yorkshire nabídl nádherné traily a ve chvíli, kdy jsem dorazil do Dentu a začal stoupat k druhému nejvyššímu bodu celé cesty – který byl shodou okolností také skutečnou polovinou trasy – začalo to být jasné. Jeden opravdu prudký kopec… a byl jsem tam. V půlce.

Dostat se k hranici byl silný moment, ale dosáhnout skutečné poloviny cesty bylo ještě o kus větší. Přes 450 mil za mnou, už jen 500 před sebou.

Midlands a bod zlomu

Jak jsem se protloukal Midlands, krajina se proměňovala. Staré železniční tratě přestavěné na cyklostezky, stezky podél kanálů, nekonečné úseky šedého asfaltu vedoucí zastavěnými oblastmi. Tohle bylo území mentálního boje. Terén nebyl nijak zvlášť těžký – jen působil neúprosně dlouze.

Spal jsem v kostele, kde každou hodinu odbíjely zvony (nedoporučuji), projížděl mlhou zahalenými poli, kde jsem sotva viděl pár metrů před sebe, a začínal jsem opravdu cítit, co s tělem udělá víc než 600 mil za 12 dní.

Každý odraz znamenal malou dávku bolesti, která mi projela nohama. Tělo bylo unavené způsobem, který neměl nic společného jen s nedostatkem spánku. Byla to únava svalů, po kterých se chtělo něco, co nikdy předtím nedělaly – a které teď začínaly říkat dost.

Rozhodl jsem se ale, že dnes už je čas na sprchu a pořádný noční odpočinek. Snažil jsem se posouvat se dál a netrávit tolik času zastávkami, abych měl víc času na regeneraci v hotelu. A tak jsem se vydal mlhavými poli dál, směrem na Gloucester, kde jsem si na noc plánoval vzít hotel.

Posledních pár dní bylo dlouhých, ale teď už se mi dařilo na koloběžce zvládat kolem 70 mil denně.

Závěrečný tlak

Někde za hranicí 700 mil se mi v hlavě něco přepnulo. Na začátku cesty si totiž na celkovou vzdálenost vůbec netroufnete myslet. 950 mil? To je příliš velké číslo, příliš drtivé. Přemýšlíte jen o jednotlivých dnech - míle po míli. Jenže ke konci se to v hlavě otočí. Přestanete si říkat „už jsem ujel 700 mil“ a začnete myslet „zbývá už jen 250“. Najednou se konec zdá dosažitelný.

Byl jsem odhodlaný překonat svůj dosavadní denní rekord 75 mil. Když jsem měl už v polovině dne za sebou přes 40 mil, bylo jasné, že tohle je reálné. Vítr mi byl – poprvé po dlouhé době – skutečně nakloněný, a já prosvištěl kolem řeky Severn a kolem Bristolu rychlostí, jakou jsem už několik dní nezažil.

Ten den jsem svůj denní rekord opravdu překonal – najel jsem 85 mil. A dokonce i po zastavení jsem měl pocit, že bych zvládl ještě víc. Jenže už byla tma a já věděl, že si musím odpočinout. Brzy jsem měl totiž vstoupit do Devonu.

Neúprosné kopce Devonu

Devon je místo, kde člověk opravdu pochopí, co znamená slovo neúprosný. Silnice se zužují, úzké venkovské cesty se stanou jediným světem, na který se dokážete soustředit. A skoro každá z nich se jako naschvál jmenuje Hill – se sklony, které se často šplhají ke dvaceti procentům. Pro koloběžku to znamená spoustu chůze a míle, které se táhnou nekonečně dlouho.

Třináctý den byl pravděpodobně nejtěžším dnem celé cesty. Většinu času jsem spíš chodil než jel, a přesto jsem nějakým zázrakem zvládl téměř 60 mil. Nohy mě pálily, tělo bylo naprosto hotové, ale pokračoval jsem dál. Na jednom prudkém kopci mě zastavila laskavá cizinka jménem Judith a doplnila mi zásoby pasties (tradičních cornwallských plněných taštiček) – což byla dost možná jediná věc, která mě přes ty brutální devon­ské výjezdy vůbec dostala.

Poslední míle

Čtrnáctý den jsem dorazil do Holsworthy a byl už opravdu blízko – zbývalo něco málo přes 100 mil. Tenhle den musel vyjít, pokud jsem měl zítra skutečně dorazit do Land’s End. Čekalo mě stoupání nahoru a dolů přes Bodmin Moor.

Od chvíle, kdy jsem den předtím vstoupil do Devonu, jsem na tenhle okamžik čekal: být v Cornwallu, nahoře na vřesovištích. Jakmile se tam dostanete, začne to působit, jako by byl konec už na dohled – skutečně dosažitelný.

Přidal se ke mně Lee, který mi dělal společnost během posledních večerních mil. Užili jsme si fantastickou jízdu vstříc západu slunce a když jsem ten večer zastavil, nemohl jsem uvěřit, jak obrovský kus cesty mám za sebou.

Cíl

Šestnáctý den jsem uviděl moře. Když v Cornwallu spatříte pobřeží, víte, že už jste to prakticky dokázali. Už jen pár posledních mil podél pobřeží a dorazím do Penzance – posledního města v Anglii. Ještě předtím se ale v dálce objevil St Michael’s Mount, a s ním i uvědomění, že Land’s End je opravdu blízko. Už jen pár cornwallských kopců. Už jen pár posledních odrazů.

Šestnáct dní. 954 mil. A já tam stál – stejně jako po celou tuhle cestu – a v nádherném slunečním svitu jsem se vlastním úsilím dotlačil přes cílovou čáru. Konečně jsem mohl zastavit. Sednout si. Všechno vstřebat. A ohlédnout se za každou jedinou mílí, kterou jsem dokázal překonat.

Před šestnácti dny jsem na téhle koloběžce měl v nohách sotva deset mil. Teď jsem se na ní protlačil přes celou délku Velké Británie. Přes nekonečné štěrkové cesty Flow Country. Přes bouři Amy. Přes Cairngorms. Kolem Edinburghu, Manchesteru, skrz Midlands. Přes některá z nejúžasnějších míst, která tahle země nabízí. V dešti, ve větru, v mlze – a nakonec na slunci. A dokonce i s jedním dnem, kdy jsem zvládl 85 mil.

Cestou jsem potkal spoustu neuvěřitelných lidí. Dozvěděl jsem se věci o svém těle i mysli, o kterých bych nikdy nečekal, že je objevím. A celé jsem to zvládl na obyčejné koloběžce. Jeden odraz za druhým.

Bavilo vás Joshovo vyprávění? Jeho cesty a mnohem víc můžete sledovat i na jeho instagramovém profilu. 

Podrobnosti o trase

Pokud vás zajímá o cestě více, využijte záznamy od Joshe přímo ZDE. Naleznete tam přehled trasy, body, kde bude potřeba koloběžku/kolo tlačit, typy cest (zpevněné/nezpevněné) a další detaily.

A jaká je vlastně koloběžka Trexx Disc, která s Joshem zvládla cestu?

Josh neměl u této koloběžky žádnou speciální úpravu - jel s ní tak, jak jsme ji stvořili. Trexx Disc je koloběžka s kotoučovými brzdami poskytující potřebnou jistotu; také je symbolem konstrukčních úprav a komponentů pro maximální odolnost a pro pohyb na nezpevněných cestách. Hliníkový rám z vícekomorových protlačovaných profilů dodává koloběžce neuvěřitelnou lehkost a optimální tuhost a zároveň vysokou odolnost vůči zátěži. 

Josh využil i obou možností držáku na pití. A koloběžka bez problému uvezla i přidaný náklad.