La Trottineuse. Zápisky z cesty kolem světa na koloběžce. Část 1.

Pojďte spolu s námi nakouknout do Blandininých cestovatelských zápisků, které na Facebooku už sleduje přes 5 000 lidí z různých končin světa. Jsou nevšední, stejně jako Blandine, která svým nomádstvím uskutečňuje vědomější způsob života. Vybrali jsme je nahodile, tak jak se nám líbily. 

Tádžikistán

Co všechno se vejde do mašrutky

Ještě před tím, než jsem vstoupila do Říše středu a na koloběžce zdolala těch několik posledních mil dělících mě od čínských hranic, svezla jsem se mašrutkou (sdílené taxi, které jezdí na stanovené trase, avšak ze zastávky  odjíždí, až kdy je plně obsazeno.) na místo na M41, kde jsem v prosinci ukončila okruh Tádžikistánem. 

Mašrutka byla přeplněná lidmi a zbožím tak, že jsem musela vystoupit malým zadním okénkem. Jeden by si myslel, že už to určitě není možné - přibrat ještě jednoho člověka natož jeho měsíční zásoby. Ale ano, v mašrutce se vždycky najde nějaké volné místo. Koloběžka je už zarovnaná těžkým nákladem, květiny v konvích vám uloží pod nohy, kulaté bochníky chleba kolují nad hlavami cestujících. Zatímco cesta stoupá, klesá a vine se horami jako had, sáčky s popcornem s rostoucí nadmořskou výškou explodují jeden po druhém, až to zprvu vypadá, že mašrutce praskají pneumatiky.

Čína

Promočená a bez bot

Desátý den v Číně a první wifi. Směřuji k severnímu okraji pouště Taklamakam přes Xinjiang, Ujgurskou autonomní oblast. Jet přes území, které právě prochází intenzivními politickými změnami, je velmi zvláštní zkušenost, včetně vztahu k autoritám a všudypřítomné policii. Nutné je ale podotknout, že největší překážkou, s kterou jsem se dosud setkala, byla diluviální (čtvrtohorní) pouštní bouře, která v několika vteřinách odnesla celý můj kemp a zanechala mě promočenou a bez bot!

Výsměch vesmíru

Někdy to vypadalo, jako by se vesmír i tráva, ve které jsem rozbila své stanoviště, smály mému počínání, mé snaze ochránit se před nespoutanou silou pouštní bouře, přívalového deště, krupobití nebo zuřivého větru, který neustal od doby, co jsem vstoupila na území Číny. Nicméně to, že jsem se udržela v suchu, měla co jíst a pít, mohla si na konci dne číst obklopena nádhernou krajinou a k tomu překonávat zkoušky, kterými mě dennodenně cesta prověřovala, to stačí samo o sobě, to jsem si přála a to dělám, jak nejlíp umím. 

Ujrgurský čaj

Tady se čaj podává vlažný a voda teplá. Když mi tu při obzvláště dlouhé hraniční kontrole poprvé přinesli teplou sklenici s vodou, myslela jsem si, že do ní zapomněli dát čaj. Ten je obvykle ovoněný jasmínem. Turci, Rusové i Peršané ho pijí tmavý se spoustou cukru.

Pouštní bouře

Bouře rachotí Taklamakanem, od nedalekých vrcholků se valí husté okrové moře, rychle si zabalit hlavu do turbanu, omotat se látkou, jakoby se jeden chtěl pohřbít. Všechno se změní v písek. Pak nastane klid, jakoby se nic nestalo.  

Poušť je kolébkou i hrobem světa, tvarovaná nestabilním kompozitem v mžiku oka. V každém bodě hologramu Mefisto v poryvech tančí, zatímco Orfeus pěje zkázu. Jednoho láká vstoupit a zůstat, aniž by se kdy vrátil zpět.

Čínský drak

Ještě stále si to valím skrz Taklamakan oddělující od sebe dvě oázy několika stovkami mil. Dech žlutého draka silně vane dnem i nocí, pohřbívaje můj stan. Ochromena větrem a pískem, využívám jeho rozpoložení a směr. Za úsvitu si sbalím věci a ještě jednou naskočím na toho zběsilého plaza, chytnu ho za šupiny, připravena probojovat se jeho větrnými poryvy.  

Crescendo

Obávaný Taklamakan, jehož prach občas dopadne i na západní pobřeží USA.... Severojižní přejezd skrz srdce pouště, plavba přes moře smrti na koloběžce mi zabrala 6 dní. Náročné finále. Done! Hotovo!

Laos

Do Laosu jsem vstoupila tak, jako když se ze suché kabiny vyhoupnete na mokrou palubu náklaďáku, který se prodírá mlžnými horkými tropy. Naráz jsem se koupala v oceánu listů, v hustém lese, v němž se to hemžilo a bzučelo různými formami života.

Nemám ráda motorizované skoky - autobus, který vás popoveze několik stovek kilometrů a znepokojivým způsobem naruší geografické kontinuum. Zatímco cesta v člověku přirozenému tempu přináší plynulé změny, které se dají vždy s něčím poměřit.

Sabay dii

Pomalý tlukot buddhistického bubínku. Malá vesnička, rozprostřená podél cesty. Jak projíždím, lidé zahánějí kuřata a slepice zpět do proutěných košů. Do místního obchodu se chodí pro pár gramů cukru, pro zásoby bílých zrníček vyrostlých na nedalekém rýžovém poli, vychutnat si ananas oloupaný v několika vteřinách mačetou, nebo si nechat vyspravit šaty. Ženy - povětšinou stařenky, posedávají a pokuřují u cesty. Jejich bílé vlasy se mísí s proužky bílého dýmu pálícího se tabáku. Řehtavým hlasem opětují mé “Sabay dii” (Dobrý den) a pak se jejich oči ověnčí vráskami.

Tisíc podob deště

Po několika dnech jízdy v Laosu, zatímco jsem přemítala nad tím, co může přinést obloha obtěžkaná mraky, jsem si uvědomila, že moje koloběžka by se mohla docela dobře jmenovat Jackson Pollock. Období dešťů bylo jedním obrovským kapajícím kohoutkem. Prožít 48 hodin bez přestávky v různých podobách deště naučí každého ocenit jemné nuance i té nejmenší kapky, od záplavového lijáku až po mlžnou spršku.

La Trottineuse

Více fotografií a informací najdete na Blandininých webových stránkách www.wot.latrottineuse.com. Sledovat ji můžete také přes Facebook www.facebook.com/latrottineuse.

Nástěnný kalendář 

Třináct Blandininých fotografií jsme uspořádali do nástěnného kalendáře tak, abyste ani vy v roce 2019 nezapomněli na své koloběžkové a cestovatelské sny. Koupí tohoto kalendáře podpoříte Blandine 150 Kč.  

KOUPIT

Podpora

Blandinine můžete podpořit také přímo. Každá drobná mince ji umožňuje pokračovat v hledání etického a šťastnějšího způsobu života pro nás pro všechny. Pokud chcete přispět, klikněte na: www.wot.latrottineuse.com/en/donations-and-books.