Koloběžka je prostě láska

Těmito slovy jsem odstartovala letošní, už jedenáctou, sezónu, kdy si říkám „koloběžkářka“, a věřím, že spolu s tímto strojem zažijeme ještě spoustu dobrodružství. Avšak vraťme se na začátek.

Konkrétně do 18. listopadu roku 2015. V ten den jsem si koupila svou první koloběžku. Ve sportovním obchodě na náměstí v Kutné Hoře. Cíl této dvoutisícové investice byl jasný. Chtěla jsem začít objevovat krásy města a jeho okolí, ale kolo jsem neměla. Zároveň mě toto přibližovadlo až magicky přitahovalo. I když to byla koloběžka levná a malá, právě ona může za to, že jsem se o pár měsíců později rozhodla, že si jako velká holka zasloužím koloběžku s většími koly 26"/20".

Další zlom přišel v době, kdy jsem se stěhovala do Košic na Slovensku. S radostí jsem do auta naložila koloběžku a s úsměvem svému budoucímu manželovi oznámila, že se těším, až začnu objevovat košické cyklotrasy. „To asi nebudeš,“ odpověděl mi s ledovým klidem. „Kolem města jsou kopce. Ideální sport je MTB cyklistika,“ dodal a své tvrzení zpečetil tím, že mi za pár týdnů koupil celopéro. Tak měla začít moje cyklistická éra. Jenže se stal pravý opak. Uvědomila jsem si, že si se sedátkem a pedály rozumět nebude ani moje psychika, ani můj whiplash způsobený autonehodou, který o sobě dával nepříjemně znát.

Bez trhání

Nastala doba bez trhání. Koloběžku jsem vytáhla jen občas, od jara do podzimu, když jsem se rychle potřebovala dostat do města. Ty chvíle jsem si však nesmírně užívala. Když jsem na ni stoupla, zaplavila mě vlna štěstí. Stačil jeden odraz a já měla pocit, že je najednou na světě vše v pořádku.

Říká se, že často nestačí popostrčit, ale musí vás někdo kopnout, abyste se někam posunuli. Pro mě byla tím kopancem akce sdružení Športové koloběžky na Slovensku, které pořádalo tréninkový kemp v Tatrách. Napsala jsem jim, že bych na něj chtěla přijet, a zároveň na něm natočit příspěvek o koloběhu jako českém fenoménu do českého magazínu, který tvořím pro STVR. Ty tři dny mi změnily život. Poznala jsem nejen partu nadšenců, kteří měli z koloběhu stejný pocit štěstí jako já, ale také mě zlanařili na závody.

Rok 2025 byl pro mě tedy v otázce koloběhu revoluční. Začít závodit totiž znamenalo přestat se vymlouvat na kopce, absenci cyklostezek nebo jejich nedostatečnou kvalitu. Navíc jsem přestala poslouchat posměšné komentáře od manžela a kamarádů, již o koloběhu neví nic. Najít řešení a jít si za svým snem bylo pro mě najednou zcela přirozené.

Závodnice

Koloběžku 26"/20" jsem vyměnila za Wolfer RS 28"/28", nastavila si tréninkový plán a co to šlo, jsem jezdila na naší jediné košické cyklostezce podél řeky nebo v kopcích za chatou. Zároveň jsem se přihlásila na dva z pěti závodů. Ty jsem úspěšně, i když s jazykem na vestě, dokončila a nebyla jsem ani poslední.

Tento rok mám novou vizi. Chtěla bych absolvovat všechny akce, které Športové koloběžky na Slovensku pořádají. Jelikož jsem zároveň i milovnicí fitness, můj trenér mi s ohledem na mé cíle upravil tréninkový plán. Manželovi jsem oznámila, které víkendy nebudu doma, a s prvními teplými slunečními paprsky jsem vyrazila na cyklostezku. Když jsem na svého Červeňocha po zimě stoupla, měla jsem pocit, že k sobě patříme… ale tenhle příběh už přece znáte. 🙂