Holland MacFallister: Někteří lidé se narodili, aby šlapali. Jiní, aby se odráželi

Koloběžka mi dala svobodu 

„Jízda na koloběžce velmi prospívá mému zdraví – poprvé v životě jsem našel cvičení, o kterém vlastně neuvažuji jako o cvičení, a které dlouhodobě vyhovuje mé konstituci. Koloběžka mi také dala svobodu. Od roku 92 neřídím auto a rád to komentuji tak, že svět je od té doby bezpečnějším místem." Holland MacFallister si svou první koloběžku pořídil před osmi lety, a světe drž se, byl to český stroj Mibo folder. Od té doby na koloběžkách různých značek brázdí ulice Los Angeles.

„Devadesátá léta jsem strávil v New Yorku, kde se neočekává ani nepožaduje, aby člověk řídil. Když jsem se ale vrátil v roce 2001 do L. A. byl jsem vydaný na pospas veřejné dopravě. Dlouhá čekání, nespolehlivé jízdní řády a nedělní autobusy nabité jako krabičky od sardinek. Chvíli jsem jezdil na kole, ale na ulicích jsem se necítil jistě. Na chodnících, i když je na nich v L. A. jízda povolená, jsem si připadal nepatřičně a také jsem opakovaně trpěl bolestmi kolen.

Koloběžku jsem poprvé viděl na internetu, zaujala mě, a tak jsem ji vyzkoušel na krátkých pojížďkách. Postupně, aniž jsem to postřehl, se koloběžka stala mým hlavním dopravním prostředkem. Vzdálenosti, které jsem urazil, se stále prodlužovaly a ještě stále prodlužují. 

Bez koloběžky bychom se nepotkali

Jízda na koloběžce je, jako když jedete s kočárkem nebo venčíte psa – cizí lidé se s vámi dávají do řeči. Například: „Líbí se mi ta vaše…, vaše…, vaše… VĚC. Jak se tomu říká?“ „Mami, podívej! Koloběžka!“ „Střídáte nohy?“ „Kde jste to koupil? Kolik to stojí?“ „Kde to má motor?“ „JÁ jsem ten motor!“

Tím, že trávím hodně času venku a nejsem zavřený v autě, jsem více ve spojení s lidmi z okolí. Nedávno jsem zažil noc, která jakoby shrnula všechno, co na koloběžce miluji. Jel jsem na svém stroji několik mil, abych povečeřel s přáteli. Cestou zpátky mě oslovil kluk, který zrovna vyšel z divadla: „Máte novou koloběžku, že jo? Předtím jste jezdil na jiné.“ Dali jsme řeč, diskutovali jsme o odpružené vidlici, která by se na mou koloběžku dala namontovat, divil se, jak je má koloběžka lehká… O míli dále mě na světlech dostihl cyklista a povídá: Ty to bereš vážně, co?" Neměl jsem tušení, o čem mluví… Viděl mě jet před ním a myslel si, že mě co nevidět předhoní, ale trvalo mu to několik bloků, než mě dojel na semaforech. Možná jsem rychlejší, něž si sám myslím... Zapředli jsme hovor a pak jsme společně jeli dál, když na mě zavolal další cyklista, s kterým jsem natáčel stejnou epizodu. Poznal mě i přesto, že jsme spolu na natáčení osobně nemluvili. Kdybychom každý jeli ve svém autě, nikdy bychom se nesetkali.

Díky koloběžce jsem se seznámil s tolika úžasnými lidmi. Nechci, aby to vypadalo, že se něco děje každý den. Většinou jen koupím kapustu a konzervu fazolí a vrátím se domů. 

Proč jsem si vybral koloběžku a ne kolo

Lidí se mě ptají, proč jsem si vybral koloběžku a ne kolo. Předně, kola mám rád, myslím, že jsou šik, elegantní, extrémně výkonné a na delší cesty nepřekonatelné.

Koloběžka mě ale oslovila svou všestranností. Je přátelštější k mému kolenu, zapojí celé mé tělo, pomáhá mi na bolest v zádech – pokaždé když se odrazíte, dopřejete svým bedrům pěkné protažení. Vyhovuje mi i rychlost, kterou se pohybuji. I když jezdím čím dál víc po ulicích a cyklostezkách, většinou času trávím jízdou na chodníku, kde plynule seskakuji a naskakuji, podle množství chodců. I když mě někteří na chodníku neradi vidí, jsem podle místního zákona považován také za chodce.

V neposlední řadě mám koloběžku rád, protože mě dělá šťastným. Je na ní něco primitivního a legračního. To jak vykopáváte nohu do vzduchu a jak s ní pak udeříte do chodníku. Na tom, jak klouzáte vzduchem ve vzpřímené poloze, je něco nebeského – jste jako anděl v nízko-rozpočtovém komiksu. Vlastně si myslím, že někteří lidé se narodili, aby šlapali, jiní, aby se odráželi. Je to na každém z nás. 

Převyprávěný rozhovor, který byl publikován na http://hollandmacfallister.com/