Badlands. Výprava za hranice běžného světa

Údolí dinosaurů

Badlands – Špatná zem – vděčí za své jméno prvním osadníkům, kteří ji shledali jako naprosto zemědělsky nevyužitelnou. Podivnost vyprahlého a téměř opuštěného území ležícího uprostřed státu Alberta podtrhují bizarní skály tvarované ostrým větrem, nekonečné silnice, opuštěná důlní města a fosílie dinosaurů. „Albertská pustina i příběhy, které se k ní váží, pro mě mají zvláštní přitažlivost,“ svěřuje se David Ceccarelli. „Rád poznávám, jak lidé v takových krajích žijí, jak přemýšlejí a jednají. Nejlépe se k nim přiblížíte, když cestujete jen s malými prostředky a dokážete ocenit to, co cesta přináší. Koloběžka, je k tomuto účelu ideální. Nesmíte se však bát nepohodlí a útrap.“

Těžký start

O útrapy, nepředvídatelné události a neobvyklá setkání neměli kluci tentokrát nouzi. Hned na začátku cesty se potýkali s poškozenou přední vidlicí u jedné z koloběžek, která se ohnula během přepravy letadlem. Vzápětí je málem ze silnice smetlo prkno. Uvolnilo se z nákladu kolem projíždějícího kamiónu. „Bylo to jako bychom si každý den z balíčku tarotu vytáhli osudovou kartu,“ přibližuje nezapomenutelná dobrodružství David.

Poustevník

Kluci svou výpravu zahájili ve městečku Lethbridge. Krajina, která se před nimi zanedlouho rozevřela, vypadala jako pozadí operačního systému Windows XP. Konečně si mohli užívat krásy kočovného života. Obilné lány střídaly vyprahlá území, údolími se proháněla stáda koní a tu a tam se nad obzorem tyčily ropné těžební věže.

Po několika dnech jízdy narazili na osamělou čerpací stanici. Za ní stál pěkný rodinný domek. Zelený trávník před domem lákal kluky po dni stráveném ve vyprahlé prérii ke kempování, a protože majitel pumpy Rick Baxter nebyl proti, zůstali tu přes noc. „Ve Špatné zemi jsme potkali muže s velkým srdcem, hlubokýma modrýma očima a širokým úsměvem. Seznámil nás se svojí ženou a třemi dětmi a nakonec nám nechal svůj krásný dům zcela k dispozici. Líbil se mu náš způsob cestování, připomněl mu jeho mladá léta, kdy se jako hippie vydal ve svém volksvagenu napříč Kanadou,“ vysvětluje David a dodává: „Díky Ricku!“

Blázen

„Teď už se tomu smějeme, ale tenkrát nám tuhla krev v žilách,“ vzpomíná David na nejbláznivější žážitek, který je během kanadského dobrodružství potkal. V Dorothy, jedné z prvních usedlických osad v Badlands, přijali pozvání na pivo od chlapíka, jenž měl na starosti několik těžebních věží. „Jmenoval se Jeff, působil docela mile a pomohl nám s doplněním vody. Neslyšel na pravé ucho, později jsem pochopil proč.

Jeho dům byl vzdálen jen 10 minut jízdy a tak jsme se k návštěvě nenechali dlouho přemlouvat. Už cestou se nás vyptával, jestli se nám líbí zbraně. Po pravdě, nemám tyhle věci rád, ale snažil jsem se být neutrální, abych Jeffa neurazil. V jeho domě byl neuvěřitelný nepořádek, ani podlaha přes všechny ty odpadky a poházené věci nebyla vidět. Na dvorku se proháněly tři vypasené husy, dům hlídal obrovský vlčák.

Když jsme vypili kávu a pár piv, Jeff nám ukázal svoji pušku a po ní další a další a další. Měl jich stovky, různé druhy – na lov, ostřelování, útok… Byla to úplná vojenská pevnost. V garáži měl speciální stroj na výrobu nábojů, kov sbíral na svých cestách mezi těžebními věžemi. Jeho největší zábavou bylo celý den střílet v poušti.

Když nás plný nadšení vybídl, abychom si vyjeli a společně vypálili pár ran, bál jsme se odmítnout. Chtěl jsem udržet náladu v přátelském duchu. Oddechli jsme si až na zpáteční cestě do Dorothy, kterou jsme absolvovali už raději po svých.“

Kolo štěstí

Téměř opuštěné osadě Dorothy se dnes přezdívá město duchů, leží v údolí Jelení řeky (Red Deer River) a kromě starého kostela a sýpky na obilí tu není nic k vidění. David a Andrea doufali, že tu po téměř dvou dnech bez jídla budou moci doplnit zásoby potravin, ale v kempu našli jen dvě skromné umývárny. Šťastná náhoda však kluky zachránila. Do cesty jim přivála Kanaďany, kteří v Dorothy každoročně pořádají velké rodinné setkání, kempují, rybaří a hodují při barbeque. Mladé Italy vzali mezi sebe a podělili se s nimi o jídlo i pití.

„Doslova nás adoptovali“, rozplývá se David. „Považovali nás za novodobé hrdiny. Ještě předtím, než se snesla chladná tma, jsme v sobě měli sedm sklenic mojita. Celou noc jsme protančili kolem ohně, hráli si s jejich dětmi a zpívali. Na cestách vznikají přátelství mnohem rychleji než v běžném životě. A přesně to jsme tu noc zažili, stali jsme se součástí jedné velké (asi 20členné) rodiny.“

Krásné náhody 

David a Andrea během svého putování v albertské pustině znenadání vstoupili do životů lidí, kteří jim z toho či onoho důvodu vkročili do cesty. David tomu říká syntéza života. „Na nikoho z nich nezapomenu, ať už to byla skupina cyklistů, kteří nás uprostřed noci pozvali na skleničku; lidé, co jim tornádo sebralo všechno; majitel sportovního auta, jenž nám pomohl, když se nám porouchala koloběžka; rodina, která nám umožnila na pár dní pracovat na jejich farmě a jíst s nimi u jednoho stolu a na starou indiánku – věnovala mi posvátný kámen k předpovídání budoucnosti. Byla to nezapomenutelná výprava do hlubin lidské psyché.“